close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Říjen 2014

ÚSMĚV

26. října 2014 v 8:45
Usměj se a můžeš číst uvidíme jak dlouho ti to vydrží :-)
Každý z nás určitě zažil nějaké depkoidní období, kdy je mu úplně na nic a to neříkám že fyzicky já se dneska chci bavit o trochu psychyčtější části lidské osobnosti.
Já sama jsem v životě zažila několik úspěchů na které jsem fakt pyšná, ale po kterých mi sláva stoupla do hlavy. A já jsem se začala měnit na celkem ošklivou svini. Chvíli mi trvalo než jsem na to přišla že se tak hnusně měním, myslím že na tom má zásluhu i moje sestra (ach ta upřímnost). No a já jsem o tom začala přemýšlet a došla jsem k závěru že to je fakt pravda to jak jsem se ke všem chovala, tak povýšeně. Bylo mi ze sebe špatně a rozhodla jsem se že s tím začnu něco dělat. Ale nešlo to tak lehce jakoby půlka mého já říkala: tak to je správné, pojď do toho. A druhá půlka: neblbni mě se líbíš taková jaká právě jsi. A já jsem se pořád hádala se sestrou a začínala jsem být agresivnější a agresivnější odháněla jsem od sebe kámošky abych jim neublížila a chtěla jsem být sama, ale když jsem byla sama musela jsem pořád myslet jen na to jaká jsem hnusná svině. Denně jsem se doma psychicky hroutila mívala jsem depky a bylo to strašné. A ve škole a ve všem co pro mě bylo důležité jsem šla od 10 k 5. Nakonec jsem měla pocit že tu fakt nemám co dělat a pokud se nezměním musím s tím něco udělat.
A jednoho dne nastala změna najednou jsem po sakra dlouhé době měla dobrou náladu. A pomalu se naučila mít sebe sama ráda se svými chybami a nedostatky z některých jsem udělala přednost. Začala jsem o sebe více dbát a hlavně cvičit a užívala si svého dalšího úspěchu :-) ale naučila jsem se svoji pýchu a povýšenost zakrývat a jsem o dost spokojenější člověk. Hlavně velkou část úspěchu přičítám svému úsměvu. Od té chvíle se celý můj život obrátil naruby, každé ráno když vstanu usměju se na sebe a na všechny lidi které potkám a asi je to divné když procházíte kolem zaparkovaného auta a usmějete se na sebe do okna. Určitě si hodně lidí ťuká prstem na čelo, ale já jsem spokojená.
Setkala jsem se s dost ošklivími přístupy a nechápu co lidem vadí na tom že se člověk dokáže smát a užívat si života. Jednou jsem se usmála na jednu holku a ona mi místo usměvu vmetla do tváře: "Co se na mě tak blbě tlemíš, jsi trapná!" Vřele jsem ji poděkovala a šla dál, ale ten malý ostének nenávisti pořád ještě bodá a bolí mě v srdci a asi už to nikdy nepřestane. Ale je to jeden člověk z miliónu, kteří se na mě dokážou usmát, když já začnu. A přeji vám ať se nebojíte začít z myšlenky se může vyklubat něco nádherného jen když seberete odvahu a pak na cestě určitě několikrát padnete, ale vstaňte protože svět vás potřebuje!!!!!!
A na konec hlubokomyslné heslo:
Můj život, moje story,
nelíbí se tak to sorry :-)

Skautský šátek okolo krku

12. října 2014 v 8:31
Dnes vám přináším novou rubriku o mém skautském životě. Budou tu různé návody a historie mého skautského života. Dlouho jsem se rozmýšlela jestli je mám vůbec vydávat, ale protože to je skoro celý můj život tak jsem se rozhodla že vás o tak velký kus mého života neošidím.
Jak jsem se dostala ke skautingu? No u nás každý rok na škole dělají "nábor nováčků," prostě přijdou vedoucí do školy a povídají si s námi o skatingu co to je a tak podobně. Mě to v první třídě fakt nijak nezaujalo, možná i proto že mám své dvojče a já jsem vlastně "nepotřebovala" svojí partu, kamarády až za hrob. Já jsem měla sestru až za hrob. A jednoho slunečného dne jsme si hráli na písku :-) a kolem chodily holky a všechny šli do skauta no a manželka bratrance je ten rok vedla a tak nás při cestě přibrala s sebou a tak se malá Anička dostala nohama na skautskou půdu.
Můj první tábor: Hned ten rok jsem jela na skautský tábor. Věděla jsem že budeme spát pod stanama a budeme si sami vařit a spoustu dalších věcí. Z tábora si pamatuji že jsme měli latrínu (záchod) strašně daleko a jít tam v noci ani za nic to se radši počůrat. Překvapivě mi nevadily ani ty mouchy a bzučící potvory a ani ten smrad. Já jsem měa fóbii z toho že spadnu do té strašné jámy, no a skončím po kolena v hovnech (na jiném táboře jsem tam málem nechala botu). A protože jsem nikdy nebyla tak dlouho odloučená od rodičů, tak jsem každý den brečela a ano okolní stany si stěžovaly, ale mě se prostě stýskalo. Do večerního dobrodružství v podobě hlídky jsem šla se sestrou. Jenže když nás v noci vzbudili fakt jsem nemohla vylézt ze spacáku a tak moje hlídací kariéra skončila dříve než začala.
Ve druhé třídě jsem neskautovala a celý rok mi trvalo něž jsem se z toho prvního tábora dostala. Ale ve třetí třídě jsem znovu začala skautovat a oběvila poklad v podobě Foglarovek (ty knihy mě vychovaly). Nevíte jak jsem byla zklamaná když jsem se dozvěděla že byl tábor Rychlé šípy a tak jsem se zařekla že aby mi už žádný jiný super tábor neunikl budu jezdit na každý a toho se držím doteď.
Takové moje úplné začátky a zkušenosti 7.leté holky a moje tábornická kariéra skara hodně zkrácená. (pokračování příště).